Včera jsem potkávala černé poletuchy s úsměvem křivým jako seschlé

> větve poraněných stromů. Vrhaly se na mě a drásaly mou kůži do krve,

> duši nechaly vyděšenou, srdce zmatené. A tehdy ti podají ruce i ti,

> které jsi viděl v životě poprvé a necháš se poznat do naha svlečený,

> protože ani jinak nemůžeš. Zůstanou pocity a útěcha, že když není

> nejlíp, mohlo být ještě hůř. Ozbrojme se vším proti přesile náhod,

> které nemusí být jen šťastné. Ptát se,co bude dnes, je zbytečné a

> riskantní, odpovědi se stejně nedočkáš a dobře víš, že ani vědět

> nechceš.....předtuchy nefungují. Radujme se z pěkných okamžiků, z

> úsměvů, které jsou nám určeny, z dobrého čaje, který nepijeme sami, ze

> dnů, kdy jsme dojeli tam i zpátky a nemuseli přemýšlet o vině a

> výčitkách....jak je skvělé jen tak usednout k televizi, srkat čaj a

> čumět na cokoli, na cokoli...a nebýt sám. Někdy nás ze samého štěstí

> napadne, že z téhle nudy musíme ven, ale stačí jeden křivý úsměv černé

> poletuchy........kdepak, to nebyla nuda, ale štěstí, co nás potkalo.

> 

> Myslím,  že  to je důvod, proč nemusíme být nejlepší, slavní,

> výjimeční .......... Štěstí je někde uprostřed, na té cestě k tomu

> všemu, v té jakoby nudě, která nás štve, dokud o ni

> nepřijdeme..........v té naději, kterou vkládáme do svých snů.........

> v těch snech, které máme.............